Dnes mám pro vás tip na krásnou pobřežní silnici na jihu Španělska, která spojuje vesnice Villaricos a El Calón. Je výjimečná tím, že hory sahají až moři. A tak nebylo možné na pobřeží nastavět hotely a apartmány. Velmi osvěžující změna. A co víc, díky pozůstatkům různých staveb má tahle oblast originální genius loci.
V Castillo de Lorca vaše děti čeká jeden zábavný prvek za druhým 🙂 Strávili jsme tu celé odpoledne a před zavíračkou jsme museli kluky doslova odtáhnout. Vstupné je mimo sezonu 6 EUR za dospělého, děti zdarma (kluci měli 1, 3 a 5 let). V sezoně se platí 8 EUR za dospělého. Nicméně jak jsem psala tady, léto není k návštěvě jihu Španělska ideální. Parkoviště pro návštěvníky (v květnu bylo zdarma) najdete západně od hradu. Na nádvoří hradu je restaurace.
Objektivně vzato je krajina na jihu Španělska jednotvárná. Jedete desítky a stovky kilometrů a žádná velká změna. Většinu času uvidíte pusté hory a údolí pokrytá igelitovými skleníky. Zároveň si uvědomíte, jak je Španělsko obrovské. Mně se navíc vnucovalo srovnání s Gran Canarií, kterou jsme navštívili ve stejném roce. A která je naopak neuvěřitelně pestrá. Následující fotky jsme pořídili mezi Málagou a Cartagenou. Ať víte, co vás tu čeká 🙂
Poušť Tabernas v jižním Španělsku připomíná krajinu Divokého Západu. Točily se tu desítky westernů a dalších filmů (více informací zde). A co je zajímavé, filmové kulisy se dochovaly do dnešních dnů. Z některých městeček vznikly zábavní parky s bohatým programem a předraženým vstupným – jako např. Texas Hollywood/Fort Bravo nebo Oasys. Tohle nás vážně neláká. Místo toho jsme se vypravili k ruinám filmových kulis s názvem Fuerte el Condor. V mapě je najdete poblíž filmového městečka Western Leone. Parkovali jsme na kopci nad Western Leone vedle dálnice A-92.
Alcazaba v Almeríi je údajně největší arabská pevnost ve Španělsku. S dětmi jsme se tu “zasekli” na celé odpoledne a vůbec nám to nevadilo. Alcazaba je typ památky, která se bude líbit snad všem. Vstupné je pro občany Evropské unie ZDARMA. Pozor na otevírací dobu španělských památek obecně, v neděli bývá omezená (cca do 15 hodin). Parkovali jsme nakonec v ulici Calle Almanzor kousek od schodů do pevnosti. Při hledání parkoviště jsme se totiž ztratili a skončili u sochy Ježíše na protějším kopci. Kočárky s sebou raději neberte, pevnost je plná schodů. Naopak nepodceňte množství jídla, uvnitř jsme našli jen automaty se sladkostmi.
S Pavlem jsme vždy cestovali po vlastní ose a letoviskům se vyhýbali. Jenže pak jsem našla tohle ubytování v Andalusii. Apartmán se mi líbil tak moc, že jsem změnila názor a v Mojácar Playa jsme strávili 2 měsíce. A výsledek? Až do začátku sezony jsme byli moc spokojení. Byl tu klid (podle Pavla město duchů) a zároveň dost zábavy pro malé děti. Chodili jsme na pláž, do parku, občas na tapas, krmit želvy v laguně nebo pozorovat hráče golfu. Taky jsme trávili spoustu času na terase nebo jezdili do sousedního města Garrucha (5 minut autem). O víkendech jsme cestovali.
Sezona tu naplno propukla 25. 6., kdy v regionu začaly letní prázdniny. Hotely a pláže se zaplnily španělskými rodinami s dětmi. Tehdy pro mě Mojácar ztratil kouzlo a začala jsem se těšit domů :-). A ještě jedna důležitá informace – pokud nejste milovníci studené vody, v moři se vykoupete až v druhé půlce června.
Můj původní plán byl strávit léto (červenec a srpen) někde na severu u moře. Lákalo mě pobřeží Polska, případně Německo nebo Holandsko. Kdo z vás někdy hledal ubytování na celé letní prázdniny, asi bude souhlasit, že je to docela těžké. Zvlášť pokud se vám nechce platit astronomické částky :). Po zkušenostech z Chorvatska a Gran Canarie jsme měli konkrétní představu, ze které se nám nechtělo slevit:
Nakonec jsem ze zoufalství zadala do vyhledávače červen a hledala po celé Evropě. Tenhle byt s nájmem něco málo přes 18 000 Kč za měsíc mě zaujal. Kde to je? Aha, Španělsko. Během chvíle jsem si byla jistá, že tam chci. V Mojácaru jsme nakonec strávili téměř dva měsíce (od začátku května do začátku července) a ubytování vřele doporučujeme 🙂
Na pláži v Mojácaru v jižním Španělsku jsem s dětmi strávila dva měsíce. Tedy, ne že bychom se tam přestěhovali :). Moře jsme si užívali cca 4 hodiny denně od pondělí do pátku, zatímco Pavel pracoval. Jednoho dne se na pláži objevila hromada písku, na které se kluci náležitě vyřádili. To ale nebylo nic ve srovnání s tím, jaká podívaná nás čekala o pár dní později :).
V polovině června začalo být španělské vedro na hranici snesitelnosti. Zároveň nám ale bylo líto vzdát se výletů do vnitrozemí. V průvodci jsem narazila na informaci o přírodním parku Sierra Espuňa, kde se “moře borových lesů tyčí do nebes nad oceánem horka a prachu” :D. Super, les nám začínal chybět, bude to příjemná změna.
Sierra Espuňa je od Mojácaru docela daleko, ale našla jsem zajímavé místo hned na okraji parku – poutní místo Santuario de Santa Eulalia de Mérida. Dorazili jsme ve chvíli, kdy z kostela po skončení mše vycházel dav Španělů. Naši kluci se opět stali středem pozornosti, protože:
Areál byl moc hezký, ale před vedrem jsme se neschovali. Zajeli jsme se podívat ještě na vedlejší kopec k soše Ježíše. Možná odtud uvidíme moře borových lesů? Podívejte se na fotky a posuďte sami :).
Španělé, alespoň na jihu, s oblibou zdobí kopce sochami Ježíše. K Ježíšovi v Almeríi jsme se dostali náhodou, když jsme ve spleti jednosměrek hledali cestu k pevnosti Alcazaba. Pokud sem chcete jet cíleně, do navigace zadejte ulici Cuesta de San Cristóbal.
