Co je cílem vzdělávání?
Pojďme začít trochu zeširoka. Jak kluci rostou a dospívají, v této otázce procházíme neustálým vývojem. To, co fungovalo včera, dnes už fungovat nemusí. Proto bych jako první tip doporučila prozkoumat svoje vnitřní nastavení.
Jak to vlastně mám? Jsem otevřená novým možnostem a impulzům? Mám odvahu věci průběžně přehodnocovat, upravovat, měnit? Co je pro mě ok a co už ne? Zvládám nejistotu?
Je dobré si tyto věci ujasnit, abyste si do budoucna ustáli svá rozhodnutí (protože okolí vás pravděpodobně v alternativním a svobodném stylu života podporovat nebude).
Tip číslo 2: Je důležité být zajedno s partnerem (otcem dětí) v otázce jejich vzdělávání. Pokud máte rozpory, doporučuji pracovat na dosažení kompromisu.
Dlouhodobé cestování s dětmi vás bude stát hodně energie, kterou nechcete ztrácet hádkami, neustálým vysvětlováním a podobně. Navíc děti vycítí vaši nejistotu. A z čistě pragmatického hlediska – je tam i velká finanční investice. Věřím, že za ty peníze si chcete cestování fakt užít, ne být psychicky rozsypaní.
Já s Pavlem máme to štěstí, že jsme soulad nalezli snadno. Oba jsme absolvovali osmileté gymnázium a vysokou školu.
Klasické školství nás nepřesvědčilo o své smysluplnosti, proto jsme pro kluky vybrali montessori školku a následně montessori základku v Praze. Obě tyto instituce jsou státní – což znamená finančně dostupné pro každého. Kvůli škole a školce jsme se i přestěhovali.
A dál jsme zajedno v tom, že chceme cestovat. Jak často a jakým stylem, to už ladíme průběžně.
Na úvodní otázku – co je cílem vzdělávání dětí – neexistuje univerzální odpověď. Můžu vám nabídnout svůj pohled na věc, ale to finální řešení najdete sami v sobě. A pak je důležité se podle toho zařídit.
Ke své úvaze přidám ještě tip číslo 3: Nesnažte se o dokonalost a buďte na sebe hodní :-). My rodiče fungujeme paralelně v mnoha rolích a máme spoustu příležitostí k selhání. Je to ok. Děti nepotřebují perfektní rodiče, ale chtějí si to s námi užít.
Pro svoje syny si přeju, aby v dospělosti …
- byli šťastní
- rozvíjeli svoje silné stránky, následovali svou vášeň
- cítili svou hodnotu (a hodnotu druhých lidí)
- dobře se uživili tím, co je baví
- dokázali zabezpečit rodinu
- zvládali výzvy, uměli spolupracovat, říct si o pomoc, respektovali odlišný názor, přijali zodpovědnost sami za sebe, dokázali kriticky myslet, …
V seznamu bych mohla dál pokračovat, ale asi chápete jádro sdělení. Takže, záleží na množství informací, které škola dětem nalije do hlaviček? Za mě to v dnešní době nehraje roli.
Když víte, co opravdu chcete, dá vám to velkou vnitřní stabilitu. Nemusíte se radikálně vymezovat vůči ostatním nebo někomu vnucovat svoje názory. Jednoduše žijete podle sebe a průběžně řešíte situace, které přicházejí.
Vzdělávání na cestách – naše zkušenosti
Když jsme začali dlouhodobě cestovat (září 2017), chodil Lukáš do školky a další dva synové byli se mnou doma. Domácí školu jsme tedy neřešili. Naším tématem číslo jedna bylo Adámkovo zdraví (podrobnosti si můžete přečíst tady).
Nicméně ke škole jsme se postupně dopracovali. Lukáš nastoupil do první třídy v září 2019. V lednu 2020 jsme vyrazili na Fuerteventuru, odkud jsme se po měsíci přesunuli na La Gomeru.
Z domácího vzdělávání jsem měla opravdu respekt. Jak se zvládnu učit s Lukášem a současně zabavit další dva kluky? Pavel pracoval na dálku, s jeho podporou jsem tedy počítat nemohla.
Variantu, že bych dva mladší syny posadila k tabletu, jsem rovnou zavrhla. Jednak to opravdu nechci dělat, a navíc jak znám Lukáše, tohle by neprošlo. Kdo by se chtěl učit, zatímco se bráchové dívají na pohádky?
Na jednu stranu máme výhodu, že Lukáš je vyloženě studijní typ – pokud jde o téma, které ho zajímá. Má talent na matematiku a čte klidně několik hodin denně. Největší výzvou se nakonec staly každodenní hysterické scény kvůli tomu, že se nechce učit (ani za nic). Pláč, křik, bouchání dveřmi… Fakt mazec.
Když se mi ho podařilo uklidnit, zasednul ke stolu a za chvíli měl hotovo. Ale já jsem byla psychicky vyždímaná a vzpamatovávala se ještě na pláži.
Hodně mi pomohlo uvědomění, že vím, proč to podstupuji. Taková ta vnitřní jasnost, o které jsem psala výše. Chci být s rodinou na Kanárech a tohle je holt součást procesu.
A tím vás nechci strašit, protože každé dítě je jiné a je dost možné, že hysterické záchvaty nebudou vaše téma.
Na Kanárech jsme zůstali až do března 2020 – a bum, přišel covid a lockdown, a najednou byli na domácí škole všichni. Obavy ze mě spadly. Nějak to zvládneme.
Vychytávky a překvapivá řešení
V současné době se učím se dvěma syny (a třetí se brzy přidá). Hysterické scény se překvapivě vyřešily vnější motivací, když kluci začali hrát Minecraft. Na cestách celkem automaticky akceptovali, že po snídani nejdřív udělají něco do školy a pak si můžou zahrát. Občas kolem toho proběhne výbuch emocí, ale opravdu spíš výjimečně.
S nástupem prostředního Davida do 1. třídy se objevila další výzva. Každý z kluků potřebuje při učení mou plnou podporu. Ne že bych dělala práci za ně, mám na mysli spíš morální podporu. Což znamená sedět u nich a být k dispozici pro jejich případné dotazy. Jakmile odejdu, obvykle se začnou věnovat jiné, atraktivnější činnosti (například blbnutí se svými bratry).
Je pravda, že Lukáš už částečně zvládá pracovat samostatně, když na to má klid, ale David zatím ne. Na posledních cestách jsem pro sebe našla příjemnou aktivitu – beru s sebou knížku mandal a když sedíme u učení, vybarvuji si. Relaxuji u toho, svým způsobem mám čas pro sebe a můj klid se přenáší i na děti.
Co se týče nejmladšího Adámka, ten obvykle poletuje okolo a se zájmem sleduje, co se bráchové učí. Občas také vybarvuje mandaly, kreslí, nebo si hraje.
Když máme hotovo, Lukáš a David hrají každý 30 minut Minecraft. Adámek se dívá na jednoho z nich (dohodli jsme se, že hrát začne, až nastoupí do 1. třídy). Já mezitím připravím jídlo s sebou a trochu uklidím. A pak už společně vyrážíme ven, hurá :-).
Nejsou děti ochuzené tím, že v zimě 2 měsíce nechodí do školy?
Z mého pohledu rozhodně ne. Ale neexistuje jednoznačná odpověď.
Co si myslíte vy? Co vám dává smysl? Právě tam najdete klíč ke všemu. Přeji vám, ať otázku vzdělávání vyřešíte tak, abyste byli šťastní. Vy i vaše děti.
