Bára Kopecká

Nemám zkušenosti s dlouhodobým cestováním. Jak začít?

Na úvod tě chci uklidnit. Ani my s Pavlem jsme nebyli nijak zvlášť zkušení :-).

Je pravda, že před dětmi jsme absolvovali několik delších pobytů. Jednak jsme se dostali na Erasmus (semestr na zahraniční univerzitě financovaný Evropskou unií). Já jsem jela do Portugalska, Pavel do Finska.

Po státnicích jsme vyrazili na Work & Travel do USA. Následně jsem sama odletěla do Indonésie na dobrovolnický pobyt.

Jenže pak jsme oba nastoupili do práce a na dlouhé cestování nebyl čas. Přesvědčovala jsem sama sebe, že si musím zvyknout na usedlejší život. Moc se mi to nedařilo.

Když se narodil Lukášek, život se nám obrátil vzhůru nohama. Taková ta klasika – v těhotenství máš určitou představu a pak je všechno jinak.

Několikrát jsme vyrazili na dovolenou v rámci Česka, která nás obvykle vyčerpala a po návratu jsme měli pocit, že potřebujeme další dovolenou na zotavení :-). Opět klasická zkušenost mnoha rodičů.

K dlouhodobému cestování nás nakonec přivedly dvě věci. Jednak moje vzrůstající nespokojenost (objektivně jsem měla všechno, ale chyběly mi nové zážitky a dobrodružství).

Zároveň jsme řešili zdravotní problémy nejmladšího Adámka. Po těžkém zápalu plic trpěl bronchitidami a léky moc nezabíraly. Zjistili jsme, že mu pomáhá změna podnebí, proto jsme začali na zimu létat na Kanáry.

Všechno jsme se učili za pochodu. Jak s dětmi fungovat na cestách? Jak do našeho režimu začlenit práci na dálku? Kde ušetřit a kde si raději připlatit? Jak to udělat, aby všichni byli spokojení? A mnoho dalšího.

Zpětně si myslím, že nejtěžší bylo udělat první krok. Překonat strach z neznáma a vyrazit.

Pro začátek nám zafungovalo vybrat bezpečnou evropskou destinaci, kam dojedeme autem (v našem případě měsíc v Chorvatsku). Získali jsme cenné zkušenosti a ujasnili si, že cestování nás baví a chceme pokračovat. Ale bez prvního (klidně váhavého a nejistého) kroku se nestane nic…