Dodneška si vzpomínám na komplikované emoce u prvních dlouhých cest (měsíc v Chorvatsku, 2 měsíce na Gran Canarii, 2 měsíce v Andalusii).
Jak se blížil termín odjezdu / odletu, říkala jsem si, že teď se to opravdu vůbec nehodí. Měla jsem pocit, že si naše cesty musíme doslova vybojovat, všem a všemu navzdory.
Navíc jsem cítila intenzivní strach. Co když to špatně dopadne, nebo se dětem něco stane? Podotýkám, že na první cestě kluci měli 11 měsíců, 2 a 4 roky. Takže ano, obavy byly na místě.
Do toho jsme řešili zdravotní problémy Adámka. Jako miminko prodělal zápal plic a ležel na JIP. Dostal se z toho, ale začal trpět bronchitidami. S Pavlem jsme se shodli, že pokud se bude opakovat scénář z předchozí zimy (všichni dokola nemocní a 2x hospitalizace s Adámkem), už se z toho zblázníme.
Což mi zároveň dodávalo jistotu, že plán odjet v zimě do tepla není jen můj rozmar, ale může to Adámkovi reálně pomoci.
Když to shrnu, prožívala jsem slušný koktejl emocí. K tomu péče o tři malé děti. Asi si to dokážeš představit.
Jak to nakonec dopadlo? Skvěle :-). Jakmile jsme vyrazili na cesty, přeladila jsem se na přítomnost a na řešení aktuálních situací. S dětmi ani nebyl prostor na nic dalšího. Zároveň jsem cítila doslova příval radosti. A hrdost na to, že jsme se vymanili z diktátu okolností a zařídili se podle sebe.
Chceš další inspiraci k dlouhodobému cestování? Stáhni si ZDARMA 7 tajemství Kanárských ostrovů & Madeiry.
