V polovině června začalo být španělské vedro na hranici snesitelnosti. Zároveň nám ale bylo líto vzdát se výletů do vnitrozemí. V průvodci jsem narazila na informaci o přírodním parku Sierra Espuňa, kde se “moře borových lesů tyčí do nebes nad oceánem horka a prachu” :D. Super, les nám začínal chybět, bude to příjemná změna.
Sierra Espuňa je od Mojácaru docela daleko, ale našla jsem zajímavé místo hned na okraji parku – poutní místo Santuario de Santa Eulalia de Mérida. Dorazili jsme ve chvíli, kdy z kostela po skončení mše vycházel dav Španělů. Naši kluci se opět stali středem pozornosti, protože:
- Jsou blonďáci (španělsky neumím, ale slovo “rubio” jsem tam slyšela minimálně 5x denně :)).
- Nenosí boty.
- Posedávají na zemi a provádějí další nepřístojnosti :).
Areál byl moc hezký, ale před vedrem jsme se neschovali. Zajeli jsme se podívat ještě na vedlejší kopec k soše Ježíše. Možná odtud uvidíme moře borových lesů? Podívejte se na fotky a posuďte sami :).
